Naprosto běžné ráno

Vstát. Snídaně, zuby, obličej, vlasy. Nic zvláštního. Obléknout se, ustlat. Boty, kabát, klíče, mobil. Jít. Pořád dokolečka. Nic zvláštního. Rutina. Jako vždycky.

Budík na mobilu zapne melodii ke vstávání. Nezlobím se na něj. Na něj ne. Stejně už jsem dobře hodinu vzhůru. Se spánkem to poslední dobou není vůbec valné. Ale zato se mi začaly zdát sny. Ten poslední byl o jednom z mých oblíbených mužů - dělal drahoty, ale poradila jsem si s ním. Ve snu. Proč mám poslední dobou takový bujný noční život? Ve snu. Jako by se mi vesmír snažil něco naznačit nebo co...

Ven z postele, ven ven. Na záchod, aspoň že ten metabolismus funguje, a snídaně. Pokaždé si dělám skoro stejnou snídani. Je dobrá, výživná a zdravá. Akorát bych neměla pít to kafe. Jenomže já mám nějak čím dál tím míň energie... Za oknem na mě pokyvují stromy. Venku je světlo. Venku.

Koupelna. Zuby. Mám čím dál horší zuby, i když si je drhnu mám pocit čím dál tím víc. Začínají mě štvát se mi zdá. Bože, já už bojuju i se svým vlastním chrupem... Obličej, pleťové mléko, krém. Mýdlo skoro vůbec nepoužívám, vysušuje. Jsem čím dál sušší. Make up. Schovat pupínky a kruhy pod očima, rutina. Když se omaluju barvičkami, vypadám celkem slušně. Bez nich neštěkne pes. Jak dlouho budou zvládat?

Vlasy, kapitola sama pro sebe. Dá se s nimi dělat leccos, po jedné, dvou hodinách práce. Nespolupracují, jsou nepoddajné, chtějí zůstat tak, jak jim velí příroda. Co se divím. Jsou přece moje. Nosím ofinu, mám vysoké čelo, třeba ji vyžehlit, nedrží. Vysoké čelo má být znakem inteligence. A já ho schovávám.

Oblečení. Začíná se na mě pomalu rozpadat. Ale zoufale se mi nechce nakupovat nové. Stejně ho mám jen  na cesty do práce a z práce, v zaměstnání nosíme všichni slušivý bílý stejnokroj. Všichni. Jeden jako druhý, jako z cukru. Boty. Potrpím si na hezké boty, někteří lidé si také potrpí na důkladnou pravidelnou údržbu. U bot. My ostatní prostě čekáme na déšť...

Kabát, můj oblíbený kabát. Nechce se mi ho měnit, mám ho už kolik let, pořád krásně drží. No, krásně. Drží. Můj první slušný kabát. V něm jsem poprvé začala být za ženskou. Bože, to už je opravdu nějak dávno. Možná bych si opravdu měla koupit nový. Jenomže... Jaký?

Hotovo.

Klíče, hlavně neztratit klíče. Bez nich bych se neměla jak vrátit. A to by bylo mrzuté, tady neprší. 

A je tu ticho.