Zadání paní učitelky (nebo ještě soudružky, už si přesně nepamatuju) bylo jednoduché: přineste si do školy svou nejoblíbenější panenku. Platilo tehdy jen pro holčičky - co měli donést kluci, to už, pánové odpusťte, fakt nevím.
Uprostřed třídy se na lavici sešla moc hezká sbírka. Malé, větší, buclaté, miminka i odrostlejší typy, pomalované obličejíky, s vlásky česacími i plastovými... Bakelitová i skleněná očka se po nás otáčela a čekala na verdikt jako při soutěži plastikové krásy. Netušená průprava pro budoucí časy.
Učitelka brala do ruky jednu po druhé, představila ji porotě, tedy nám, o každé panence řekla něco milého a povzbudivého. Tahle patří Mařence - je to miminko, podívejte, má ještě zavinovačku. Tahle je Jůlinčina, má krásné dlouhé vlásky a jak se na nás hezky usmívá! A tak dále a podobně, až...
Moje panenka přišla na řadu jako poslední. Z dobrého důvodu. Měla jsem totiž BÁRBÍ! Dlouhonohou, štíhlou, blonďatou vyzubenou modelku ve strakaté sukýnce se třemi volánky a culíkem málem kolmo k hlavě (osmdesátky, no). Nádhera. Byla jsem nehorázně za frajerku. Nikdo jiný totiž bárbínu neměl! Jen já! HEČ!
Už nikdy v životě jsem si snad nepřipadala tolik cool.
Panenku jsem měla od prababičky. Její syn, můj prastrejda, po srpnu osmašedesát emigroval do Kanady. Dařilo se mu tam, vypracoval se a posílal babi valuty a nedostatkové zboží.
A panenky.
Kdysi, za dávných, dávných časů nám ještě migrace byla dobrá.
Mně teda určitě.