Jaképak #játaky?

Kampaň #metoo láme vazy kariér, Hollywood jen čeká, čí špína se vylije příště. Naši českou kotlinku zatím nikoho nezasáhla. Že by se tu všichni chovali počestně? A co když ne? Čistě hypoteticky, samozřejmě.

„To třetí cigáro jsem si už fakt neměl dávat.“

Vánoční skřet, který mu už dobře měsíc pomyslně visí nad hlavou, se chichotá. Tomáš zkouší uklidnit rozhoupanou podlahu, zhluboka dýchá, ale stejně cítí v podpaždí pot.

„Zmlkni, šmejde.“

Vždycky, když má nějaké nervy, musí kouřit. Přitom přestal, přes osm let byl už v pohodě, jenže před měsícem se začalo spouštět. To.

„Kraviny. Všecko jsou to kraviny.“

Mluví nahlas, proboha. Odbarvená důchodkyně na něj hodila pokřivené ušklíbnutí a zrychlila krok. Musí se uklidnit, nebo ho nakonec odloží někam do polstru. Obchodní centrum se prohýbá pod náporem pestrých žároviček, které volně přecházejí v rozmazané mžitky. Kdyby aspoň trochu ztlumili tu přiblblou muziku. Jingle bells, jingle bells, jingle bells rock, skřet kýve nožičkami do rytmu. Tomáš raději dopadne na lavičku a s námahou pozoruje jaterní skvrny na hřbetech rukou. Třesou se.

…

„Vy jste slyšel o podobných případech, Mistře?“

Nejhorší bylo, že se na ni nenachystal. Měl to být docela obyčejný předvánoční rozhovor o předvánočních kravinách, jakých už v životě dával desítky. I její vizáž tomu nasvědčovala – snad dvacetiletá slečinka, červené vlasy, čelenka s parůžky, ohromné brýle, baňky místo náušnic. A superkýčovitý svetr se soby, jsou prý teď v módě. Hezounká jak pestrobarevná tropická žabka. Bývají smrtelně jedovaté.

Už když mu sevřela ruku nalakovanou tlapkou, mělo mu dojít, že z tohohle drtivého stisku nic dobrého nevznikne. Pak řečičky, kecičky, malé panáčky slov na uklidněnou, aby se v klidu rozvalil na židli a rozpovídal. O stresech, předvánočním shonu, nových médiích, bla bla bla. Až náraz.

„Slyšel jste o kampani Metoo?“

Jistěže slyšel. Bavili se o ní s pár kolegy hned ze začátku, litovali poplivané zahraniční producenty, kteří upadli z výšek do pohrdavého ticha. Kvůli neopatrnosti a pár americkým hysterkám. Pak už na ně nějak nepřišla řeč. Popřel jí to.

„Kampaň odstartovala na sociálních sítích, chce upozornit na sexuální obtěžování. A zneužívání. Nejen sexuální, ale také pravomocí. Mocných mužů, pochopitelně. Hýbe teď dost uměleckými, hlavně filmovými kruhy. Opravdu jste o ní neslyšel?“

Měl tu otázku přejít. Zamluvit. Odejít. Vymluvit se na zkoušku.

„Vychází najevo případy, kdy získávání pracovních nabídek bylo podmíněno sexuálními službami. Bez jejich poskytování například herečky nezískaly prestižní role a podobně. Někde byla taková praxe dokonce velmi častá.“

Zdůraznila velmi. Tehdy poprvé ucítil nad hlavou skřeta. Přece o nic nešlo? Ženská není mýdlo, neubude jí. A vůbec, je to dávno. Staré zlaté časy, ale člověk se unaví.

„Hashtag metoo. Ženy tak sdílejí své zážitky online. Je jich neskutečně a pořád přibývají.“

Je přece dávno ženatý, jeho se žádná kampaň netýká. Jaképak já taky.

„Začínají se vynořovat případy z České republiky, nebo i bývalého Československa. Pozvánky do hotelů, na zahraniční cesty. Třeba do Chorvatska a tak.“

Pochopil, že asi něco ví. Že se mu v duchu šklebí tlamou plnou ostrých slov, kterými ho míní odstřelit. Veřejně rozcupovat. Jsi na řadě, staříku, říkaly její oči přimhouřeně.

„Mluvím s oběťmi, mnohdy známými ženami, které sexuální podmiňování, tak jsme si to pracovně pojmenovaly, víte? Které ho zažily. Snažím se u nás tuto problematiku co nejpodrobněji zmapovat. Domnívám se totiž, že taková praxe je naprosto nepřípustná.“

Začal se pod tím pohledem zaplétat, připouštět, motat. Nenechala ho ani dokoktat, neměl šanci.

„Jakmile budu mít článek hotový, odešlu vám ho. Obratem. Na to se spolehněte, Mistře.“

Zase ten zdrcující stisk ruky. Něco stoprocentně ví.

…

Tomáš doufal, že kampaň třeba vyšumí, jako kdeco na Internetu. U modrých obrazovek poposedával celé noci, nespavostí ztratil pět kilo a rozkrájel si tvář ještě hlubšími vráskami. Jenže celá kauza se táhne a padají další, čím dál zvučnější jména. Vypadá to, že ani sáhodlouhé přehlídky blýskavých cen už nezabírají jako dřív.

Lavička změkla, obchodní dům se rozpouštěl. Vánoční skřet v kýčovitém svetru jemně dosedl na Tomášovo rameno až těsně ke krku, otočil hlavičku, zašeptal: „Zdenička,“ a zakousl se.

Vzpomínky vybuchly jako ohňostroj. Hlaďounká, šedesátkové vlasy do pasu, smutné oči gazelích srn. Hrozně po ní tehdy zešílel, nechtěla ani slyšet. Jenže on chtěl a mohl. Mohl jí sebrat role, pomluvit ji v branži. Nezabíralo to. Nakonec, vzteky bez sebe a opilý pod obraz, vyhrožoval, že zařídí, aby jí bratra vyhodili z fakulty. Bratr svůj obor miloval a Zdenička do jeho oblíbeného Chorvatska odjela. Cestu domů proplakala, v Praze si pak hned první noc podřezala žíly. Sice ji zachránili, ale o filmech už nikdy nechtěla ani slyšet. Talentu přitom měla na rozdávání. Kdoví, kde je jí konec. Ale dneska není složité někoho vyšťourat. Díky Internetu.

Tomáš z dálky zaslechl sirénu.

…

Konečně začal padat sníh, ale vločky se hned melancholicky rozpouští na chodníkové realitě.

„Jak to teda pojmeme, Terezko? Je ho teď všude plno.“

Tibor, zástupce šéfredaktora, se pihovatě usmívá, i když mu podřízení zadělávají na komplikace. Což se tady děje prakticky neustále, ostatně proto si je vybírá. Tereze se nad podmračeným čelem pošoupne čelenka dnes s kočičími oušky.

„Nechci kopat do chlapa, co leží po mrtvici na hadičkách.“

 „Souhlasím,“ Tibor znatelně vydechne, jako by mu povolily o číslo menší boty, a rozšíří úsměv o další centimetr. „Navrhuju vyhodit první díl bez konkrétního jména. A pak se zařídit podle situace.  Myslíš, že bude souhlasit?“

„Paní Zdena? Určitě. Stejně chce zůstat anonymní, leda se jí uleví.“

„Fajn. Uprav to a pošli, OK?“

Zástupce se otočí a odnese si své rezavé kučery tradičně bleskovým tempem. Sníh nedrží ani na lesklém parapetu plastového okna a Tereza se na něj mračí. Boží mlýny melou svým vlastním tempem, rozhodně ne podle redakčního plánu.