Blbých sedum stovek

Synek provede klukovinu, která vás stojí sedm set. Je to hodně nebo málo? A co teď s ním? Jiřině se nechce nic vyčítat, řvát už vůbec ne, je unavená. Přece o nic nejde. Nebo ano?

Sedím v kuchyni a čučím na ubrus. Jsou na něm nějaké drobky, ale to se otřepe. Taky na něm leží dvoustovka a pětistovka, hezky pod sebou, rozložené a hladké, jak se pěkně srovnaly v obálce, kam jsem si je usyslila. A teď tohle.

Sedím a přesvědčuju se, že o jsou to jen peníze, blbina, sakra! Milda  a pár kluků od nich ze třídy hrálo na chodbě školy hokej. S mopama. Uklízečky nezamkly kumbál, no. A hošíci vysklili jednu výplň dveří. Škoda zanedbatelná, normálně bych ho ze srandy vykrákala za čupřinu a bylo by, však hlady nebudeme. Milda nefetuje ani nekrade, maturu udělá, stanou se miliónkrát horší věci, tak kruci, ženská, neřvi!

Jenže ale přesně těchle sedum stovek jsem měla schované pro sebe na kosmetiku. Takový docela maličký relaxační pobytek pro utahanou matku. Další volné úspory zrovna nemám, Milda měl před měsícem narozeniny a chtěl mobil. Jestli mám do výplaty vydržet tak akorát, musím mu dát tyhlety dvě bankovky.

V nose mě štípe. Normálně bych prachy fakt neoplakávala, ale poslední dobou se mi do prčic dějou furt jen maléry. Zlomený klíč, vyhořelá zásuvka, jeden zákazník mi vynadal do krav, ztratila jsem oblíbené rukavice, praštila se do kolena a už dva dny to bolí jak čert, šéfová mě zprdla a ještě omylem, jedna každá maličkost, ale stokrát nic... Znáte to.

Jsem se těšila úplně jak malá. Malovala jsem si ten pobyt hezky pokaždé, když se mi stalo něco na houby. Jak si vyhřeju kosti v sauně, vyrochním ve vířivce, rozplácnu se na masáži, dám si nějaký ovocný superdrink... Světlo na konci tunelu jenom pro mě a je to všecko v čudu.

Mám na něj řvát? Sotva otevřu pusu. Mám ho zmlátit? Ha ha ha. Hlavou mi běhají všelijaké výchovné poučky od kamarádek a z Internetu, ale žádná se neusadí, jen otravně šumí v uších. Asi bych měla výchovně promluvit, ale při té myšlence mám dojem, že i Komenský se na dvoukilu zatvářil tak nějak útrpně. 

Seberu radši prachy a jdu za Mildou, něco kreslí na počítači, bude dělat grafiku. A jde mu to. Položím peníze vedle něj na stůl. "Děkuju, mamko!" Mám hodného kluka, ale, málo platné, pořád je mi brečno. "Hele, Milošku, víš..." Na nic výchovnýho se nezmůžu, jsem trapná. Milda kouká a já najednou ztratím sílu jen stát, můžu si leda sednout na postel a mluvit pravdu.

"Hele, Mildo... Techhle sedum stovek, tyhle prašule.. To je skoro celej můj sobotní přesčas, víš? Jsem si je schovávala pro sebe, na jeden... Takovej ten relaxační pobyt pro ženský. Fakt dost jsem se těšila a další peníze už teď nemám. Hele, já vím, že se učíš na maturu a tak, ale... Myslíš, že by sis moh třeba sehnat nějakou brigádu a zas mi je vrátit?"

"Ježišmarjá, mamko, jasně že jo!" Milda vykulí oči, že se bojím, aby mu někdy zalezly zpátky. "Bezva, to budeš hodnej." Seberu se tak nějak ztěžka a jdu se do koupelny umejt. Půjdu si lehnout. Jsem ze všeho utahaná jako čokl.

...

V pátek večer, když lepím na lince cosi v večeři, přijde Milda."Mamko, o  víkendu tu moc nebudu." No jo no, chlapeček opouští hnízdečko, si musím zvykat. "Někam jedeš?" "Nee, jdu na tu brigádu, jak jsi říkala." Ó, nebesa mi asi chtějí udělat radost. "Super, Milošku. A kam?"

"Jsem se ptal Karla, víš, jestli by se něco nenašlo u jeho fotříka, oni maj sklady s nábytkem." Karla trochu znám, takový draze olepený frája. "Mi nejdřív řek, že mi ty prachy klidně dá, když to byl stejně jeho nápad s tím hokejem, že jo, ale jsem ho poslal... Jsem mu teda poděkoval a řek, že charitu nepěstuju a jestli mi chce pomoct, ať mi sežene radši ten džob. A dneska volal jeho táta, že maj o víkendu velkou dovážku z Německa, ať si dojdu klidně máknout, že práce bude nad hlavu."

Nějak mi došly řeči, tak jenom Mildu pohladím po hlavě a dojdu se do koupelny vysmrkat. Sakra,  nepozorovaně mi doma vyrostl chlap nebo co...

...

V neděli, když už sedím v košili u televize, přijde takové utahané kotě, teda Milda, a položí mi na stolek tisícovku. "Tady vracím!" "Ty jsi moje zlato, Milošku, počkej, hnedka ti vrátím ty tři stovky!" "To je dobrý, mamko, hele, mám ještě jednu," zamává mi před očima druhou fialovou kráskou. "Si přikup nějakou procedůru, ať jsi nejkrásnější na celém šírém světě." Nebesa vyměkla, mraky se protrhávají. "Děkuju. A co si chceš koupit ty?" "Skočím si pro novou bundu, abych byl také nejkrásnější na celém šírém světě." "Dobře, Sněhurko."

Milda se jen spokojeně zakření. No co, časy se mění. Dřív by kluka ani nenapadlo shánět se po módě, ale dneska holt i mužský chtějí být in. Proč ne.

...

Teď sedím na lehátku zabalená až po nos do chlupatého županu, listuju na telefonu Internetem a žvýkám ananas, co byl na skleničce s džusem. Kostičky vyhřáté, kůžička naolejovaná, maminka spokojená. Na Facebook jsem se dokonce vyfotila i s tím drinkem, no co, když nemám na Alpy, aspoň fotka ze županu. Koukám na odezvy, samé smajlíky a srdíčka, i Milda mi tam hodil like a svoji fotku odněkud z obchoďáku. Pózují s Karlem, synátor v nové bundě na fotce stojí úplně stejně jako já, oba se pitvoří a špulí pusy jako ty praštěné mladé holky. Je u ní komentář: "Shopískujeme. Sněhurka zdraví zlou královnu!"

Spratek jeden drzá. Jestli mě bude provokovat, napíšu mu tam něco hezky mateřsky ztrapňujícího, jen ať si kamarádi počtou.

Třeba že je můj zlatý chlapeček.